Filharmonie Bohuslava Martinů

Filharmonie Bohuslava Martinů poprvé na Pražském jaru

červenec 2009, Harmonie, Nikol Kraft

Letošní 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů se promítá nejen do dramaturgie tuzemských koncertních a operních sezon, byla mu věnována i zvláštní pozornost i v rámci Pražského jara. 15. května v Obecním domě připomněl jubileum orchestr, který byl po skladateli před dvěma desítkami let pojmenován, zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů. Taktovky se ujal její nedávný šéfdirigent, sedmadvacetiletý Jakub Hrůša, jehož jméno se tento rok objevilo v programu festivalu dokonce třikrát.
Koncert byl otevřen Variacemi na téma Bohuslava Martinů osobně přítomného skladatele Zdeňka Zouhara, blízkého přítele Martinů. Kompozice, která vznikla před 30 lety pod dojmem aktu uložení skladatelových pozůstatků v Poličce, zpracovává téma písně "Přiletěl ptáček z cizí krajiny" z cyklu Písničky na dvě stránky. Orchestr posluchačsky vděčnou a invenčně výraznou skladbu provedl citlivě a se zaujetím. Tvorba Bohuslava Martinů byla v dramaturgii večera reprezentována jeho Koncertantním duem pro dvoje housle a orchestr, H 264. Sólových partů se ujali známí propagátoři skladatelova houslového díla Bohuslav Matoušek a Francouz Rébus Pasquier. Věnovali pozornost nejčistšímu provedení všudypřítomných, intonačně a rytmicky na souhru velice choulostivých viruózních pasáží a orchestr jim byl pozorným partnerem.
Druhá polovina nabídla Symfonii č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského, dle mého názoru s první částí koncertu dramaturgicky ne příliš korespondující. Jakub Hrůša vedl orchestr po výrazové podstatě díla inspirativně a s vynaložením maxima energie. Navzdory veškeré vstřícnosti a sympatické angažovanosti hráčů se ale jeho zřetelné záměry ne vždy dočkaly zcela ideálního naplnění zvláště ze zvukového hlediska. Smyčcová sekce oslovila ušlechtilým a měkkým tónem, i když na hudbu tohoto typu nezvykle úzkým. Vzhledem k nevelkému počtu hráčů, byl její zvuk průzračnější, což usnadnilo sledování vyrovnaně vedených a pečlivě propracovaných hlasů, na druhou stranu melodické klenby zvukově hůře nabývaly barevné šíře známé z interpretace jiných těles. Jednotlivé skupiny orchestru zaujaly detailním dynamickým odstíněním v rámci užšího spektra, ve zvukově exponovaných plochách už se hůře prosazovaly. Určitý handicap subtilnějšího zvuku, který je ovšem pochopitelný, uvědomíme-li si, že je orchestr kultivován ve zcela jiném akustickém prostředí zlínského sálu, se nicméně obrátil v pozitivum například ve třetí, snad nejzdařilejší větě, která vyzněla s ne vždy slýchanou grácií.
Ačkoliv mělo provedení úspěch, na čemž měla pravděpodobně nemalý podíl i popularita díla, bývalo by možná přínosnější, kdyby i druhá část koncertu pokračovala v zajímavé dramaturgické linii naznačené první polovinou večera. Pokud nebylo cílem pořadatelů pouze zatraktivnit návštěvníkům programu známou symfonií, uložili regionálnímu orchestru poněkud nevděčný úkol. V konfrontační atmosféře mezinárodního festivalu bychom Čajkovského očekávali spíše v provedení některého z předních evropských orchestrů.
 

zpět