Filharmonie Bohuslava Martinů

Vladimír Čech

časopis Hudební rozhledy 12/2009

            Mezinárodní hudební festival Harmonia Moraviae (Souzvuk Moravy), který se stal pravidelnou součástí hudebního života ve Zlíně, se letos konal posedmé. V době svého vzniku v roce 1999 stavěla jeho dramaturgie na duchovní hudbě. Prvé ročníky proběhly jako bienále, od roku 2007 se jeho organizátor-Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín za podpory Zlínského kraje a statutárního města Zlína-rozhodl pořádat koncerty každoročně, přičemž se zároveň rozšířila i programová nabídka o tituly tzv.hudby světské.
A tak letos v koncertním provedení zazněl původní český muzikál Johanka z Arku od Ondřeje Soukupa s Bárou Basikovou v titulní roli, onemocnělého Kamila Střihavku nahradil Lukáš Kumpricht. dále zpíval Ondřej Ruml ad.(23.9.). Ke sluchu přišlo rovněž oratorium Orbis pictus, které Zuzana Lapčíková zkomponovala na texty J.A.Komenského, na němž se zároveň podílela též interpretačně (4.10.). Neotřelou nabídku skýtal i tzv.Večer tří klavírních koncertů, kdy zazněla díla soudobých skladatelů z Belgie, USA a Polska, jejichž sólový part přednesla slovenská pianistka Elena Letňanová. Druhou půli koncertu, který natáčel Český rozhlas Brno, vyplnila Schubertova Symfonie č.5 B dur.
Festival se již od svého počátku snažil proniknout i mimo Zlín a dostát tak svému názvu. Letos tak krátce zakotvil v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně, v Redutě v Uherském Hradišti, ve Sněmovním sále Arcibiskupského zámku v Kroměříži a v kostele sv.Mořice tamtéž. Pokud jde o samotný Zlín, většina koncertů proběhla v tamním Domě umění, jedenkrát však posluchači namířili do zdejšího kostela sv.Filipa a Jakuba.
Autora těchto řádků k hudebnímu výletu z Brna do festivalového Zlína zlákal koncert s tematickým záhlavím "Náměty z dávných časů" (15.10., Dům umění), kdy zlínské filharmoniky řídil jejich bývalý šéfdirigent Jakub Hrůša. Lákavý program zahajovala premiéra meditačních antivariací na píseň Tomáše Akvinského Starý zpěv od Pavla Blatného, následoval Koncert pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenka a program vyvrcholil symfonickou básní Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra, op.30).
V přestávce koncertu poskytl Pavel Blatný krátký rozhovor, který se týkal premiérovaného Starého zpěvu, údajně vůbec posledního skladatelova díla.
Jsem přesvědčen, že Starý zpěv zůstane mým posledním opusem. Zároveň se přiznávám, že toto dílo je už mou jedenáctou "neodvolatelně poslední skladbou". Tentokrát ale tak nějak cítím, že svému záměru budu poslušen, je mi ostatně už osmasedmdesát, takže si myslím, že opravdu půjde o derniéru, o něco "na odchodnou". Jestliže se k notové osnově vrátím, pak maximálně s nějakou drobnou komořinou ve formě jakýchsi přídavků. Starý zpěv považuji za poslední skladbu nejen z hlediska svého věku, ale i filozoficky. Vrátil jsem se totiž ke svým začátkům, vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem chodíval do kostela, kde jsme zpívali píseň "Klaním se Ti vroucně-skrytý Bože náš", jejíž text je od Tomáše Akvinského, melodie je však stará francouzská chorálová. Starý zpěv je svým způsobem zrcadlem všeho toho, čím jsem jako skladatel v životě procházel: odráží se tam tradiční moderna, Nová hudba, dokonce i třetí proud, témbrová hudba, dodekafonie a podobně. Někoho snad zarazí mé označení "antivariace"-pravda, v jistém smyslu jsou to variace, které ale vznikly v dnešním postmoderním světě určitým "antipostupem". Třeba hned začátek skladby začíná citací původní melodie, kterou však narušuje, napadá agresivní protiharmonie. V průběhu skladby v partituře všechny ty své různé kompoziční metody spřádám jak nějaký pavouk, až dramatickou gradací dospěji k hymnickému vrcholu, který pak odeznívá v pokorném závěrečném ztišení. Já se teď směji, ale velice rád bych Starý zpěv slyšel na svém pohřbu. Ostatně dílo nahrával Český rozhlas Brno a provedení bylo vynikající, takže jsem nadšen. Dosud jsem s panem Hrůšou nespolupracoval, ale rozuměli jsme si, i když je o půl století mladší než já. Je to opravdu Maestro. Když jsem mu po odeznění skladby veřejně děkoval a objal ho, zašeptal jsem mu "jste český Rattle".
Pochopitelně, že Blatného Starý zpěv, který je možno vnímat jako autorův umělecký testament, osloví nejspíše hudebně sečtělejšího posluchače, který se dokáže orientovat v jednotlivých fázích skladatelova kompozičního rukopisu. Zlínské publikum přijalo skladbu vlídně, nějakým obzvlášť dlouhým aplausem ji však nezahrnulo.
Velmi svěže zapůsobil známý Poulenkův varhanní koncert z roku 1938. O rok později zaznělo v Paříži na soukromé premiéře pod záštitou kněžny Edmond de Polignac, která si dílo objednala a jíž bylo také věnováno. Zásluhou Kateřiny Chrobokové, mj.absolventky brněnské JAMU, která se uměla do královského nástroje "parádně opřít", vyzněla jednovětá skladba v razantních konturách s plnou přesvědčivostí.
Vrcholem večera se nicméně dle očekávání stalo provedení bezmála čtyřicetiminutové Straussovy symfonické básně "Tak pravil Zarathustra" z roku 1896, která je volnou reflexí stejnojmenného filosofického díla Friedricha Nietzscheho. Sotvakdo však dnes bude v rozkošatělé partituře hledat zrcadlení "věčné touhy", které bylo signifikantní pro období přelomu 19. a 20.století. Ostatně majestátně znějící úvod skladby je opakovaně reklamou zneužíván pro účely vysloveně kapitálového zúročení. Současný posluchač se nejspíše nechá opájet přívalovými zvukovými vlnami, které decibelovými vlnami dolehnou k jeho uším, aby sluch záhy kontrastně pohladily jímavě lyrické a až vemlouvavě sladké, medově se táhnoucí pasáže. A do tohoto veletoku tónů dokázal Strauss namíchat ještě přesně odměřenou ozvěnu roztančené vídeňské bezstarostnosti, takže celý kolos skýtá pestrou směsici nálad, jejichž spolehlivým základem je svěží autorova invence a mistrná instrumentace.
Hrůšovi se podařilo velmi přesvědčivě vyklenout už onen veleznámý efektní vstup symfonické básně, mnohem důležitější však bylo, že v jejím následném průběhu napětí nepovolovalo a že tudíž posluchačova pozornost nepolevovala. Hrůšova koncepce působila uvážlivě a promyšleně do posledního detailu, přičemž si troufám říci, že kdyby Hrůša stanul s tímto titulem před Vídeňskými nebo Berlínskými filharmoniky, rovněž dojde nemalého uznání. Tím je na jeho adresu řečeno snad vše. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín pod Hrůšovým vedením podala jeden ze svých reprezentativních výkonů, těleso znělo kompaktně, symfoničnost "Zarathustry", její výrazová rozkošatělost musela být každému vnímavému posluchači zřejmá víc než dostatečně.

 

zpět