Filharmonie Bohuslava Martinů

Rafael Brom

časopis Harmonie 1/2010

Dům umění Zlín
26. listopadu 2009

Filharmonie Bohuslava Martinů,
sólista David Syme (klavír), USA,
dirigent Urs Schneider, Švýcarsko

 

                Dům umění ve Zlíně, sídlo Filharmonie Bohuslava Martinů a také Krajské galerie výtvarného umění, je funkcionalistickou stavbou z roklu 1932, která byla postavena jako Památník Tomáše Baťi. Na dobové fotografii vidíme prosklený hranol rozdělený na delší straně sedmi sloupy do šesti dílů a na šířku do tří dílů. Kromě jiného zahlédneme uvnitř siluetu letadla, pravděpodobně stroje Junkers D 1628, který s Baťou na palubě krátce po startu letadla 12. července 1932 havaroval. Dnes by visel nad podiem, jemuž vévodí varhany. Původní stroze modernistická podoba "budovy byla v roce 1948 přestavěna na Dům umění a padesátých letech narušena necitlivými vnějšími přístavbami a interiérovými stavebními úpravami" - jak praví oficiální odborně zaměřený text. Ukáže se, že s tímto tvrzením lze souhlasit, neboť mnohý návštěvník vstupuje do koncertní síně a usedá do sedadla nad nímž se klene balkon,
nesený dvěma mohutnými sloupy (ty jsou ale i v pražském Rudolfinu). Několik řad před poměrně úzkým podiem má ještě výhodu vysokého stropu, ale ostatní jsou zaklenuty, což pro vnímání hudby znamená spokojit se s architektonicky upraveným zvukem. První polovinu koncertu jsem tedy prožil s pocitem těsné blízkosti orchestru s velice konkrétním zvukem. K plastickému oblému a nosnému zvuku nepomáhá ani kompletní dřevěné obložení stěn koncerntího sálu, podpořené portálem varhanního stroje. Nezvyklá akustika doléhající do uší části publika ovšem neovlivnila provedení koncertu Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín se švýcarským dirigentem Ursem Schneiderem. První skladba programu s motem Tance minulého století pocházela z odkazu proslulého oddaného folkoristy Bély Bartóka. Zazněly Dva rumunské tance op. 8 skladatele a do orchestrální verze původně klavírních kusů se Filharmonie bez obtíží vžila. Proměnlivý rytmus a dynamika rumunského lidového melosu měly od prvních taktů charakteristickou náladu. Vydatně ji podporovaly promluvy jednotlivých nástrojů počínaje fagoty, dále vkusně zazněl nezbytný klarinet, krásně vyvedená melodie v trubce a poté v žesťové sekci. Ve druhém tanci Poco allegro zaujaly bicí nástroje, kterým byla svěřena slušná výrazová role – potěšitelně využitá. Dobré provedení podporovala zkušená a pozorná sekce kontrabasů. Závěrem přišel bukolický tón lesního rohu, jímž hudba zkrásněla. Švýcarský dirigent Urs Schneider, rodák ze St. Gallenu a také žák Rafaela Kubelíka, šéf komorního ansámblu Camerata Helvetia, vedl Filharmonií v Bartókovi energicky vpravdě strohými gesty, sebevědomými, jistými a takřka ekonomicky udílenými – vedle toho rád gesty stimuluje hráče ještě před jejich nástupy.

Po přestávce věnované přestavbě přišel na podium rozložitý klavírista David Syme, hvězda zejména rozhlasových a televizních stanic Spojených států
severoamerických. Jeho dvě britská turné s Českým národním symfonickým orchestrem přišla po vystoupení s dalšími českými orchestry. Letos přijala Davida Syma Filharmonie Bohuslava Martinů a byla to šťastná volba. Úvod poněkud řídce psané introdukce první věty Koncertu pro klavír a orchestr F dur nesmrtelného jazzového symfonika Georga Gershwina byl rytmicky svěží a působivě přenechal prostor brilantní sólové kadenci klavíru. Dirigent Urs Schneider se při výrazové stavbě první věty soustředil na účinné provedení tempových, dynamických a nástrojových kontrastů. V této části večera jsem ze svého místa dokonale prožil objevně či autenticky podanou hudbu. Dirigent mi však zůstal vizuálně utajen, protože zvednuté víko sólového klavíru ho dokonale zaclonilo. Díky prostoru podia stál totiž za klavírem. Kupodivu, dokázal jsem si jeho dirigentskou kreaci živě představit díky plastickému, plnokrevnému provedení orchestru a neomylnému výkonu zručného klavíristy. Pocit spoluúčasti na mysteriu hudby potvrzovala občasná gesta dirigenta vynořující se nad horní hranou klavírního víka. Přesně tehdy, kdy se orchestr vzdemul do výšin a do forte. A k zapojení se do radosti této hudby, geneticky poznamenané jazzovým salonem, přispěly i některé mladší dámy smyčcové sekce, které sdílejíce rytmus a Davidovy choreografické náznaky, nezůstávaly v sošném posedu. I to přispělo k pozvolné cestě k výšinám hudebního svátku.
Druhá pomalá věta Gershwinova koncertu F dur Adagio – Andante con moto měla obrovskou náladu, jíž rozpoutala zejména jazzově ležérně koncertující trubka con sordino. V orchestrální pasáži, kdy měl klavír delší pomlku, obrátil se David k orchestru a stržen dokonalostí bluesového rytmu, rubat, nástrojových barev a Gerswinova genia, pozdvihl ruce k vláčnému choreografickému doprovázení dirigentových gest. A když se přiblížil moment klavírního nástupu, snesla se jeho pravá ruka teatrálně shůry na klaviaturu, aby se sólový nástroj zapojil do velkolepého finále pomalé věty. Přišla jako radostné zjevení a stala se vzácným klenotem v množství, sice dokonalých, ale akademicky ukázněných, virtuosních, klavírních seancí. V tomto smyslu bylo zlínské publikum svědkem autenticky podaného, procítěného a Gerswinovýn geniem políbeného umění. Nevím, zažil-li kdy koncertní sál Domu umění tak vřelé přijetí jako po doznění finální věty Koncertu F dur, jistě to byla ale chvíle z nejradostnějších. David Syme přidal klavírní verzi písně Root Beer Rag z alba Streetlife Serenade od amerického rokového hudebníka, skladatel písní a vážné hudby Billyho Joela.
Druhá půle koncertu v Domě umění ve Zlíně patřila hudbě Sergeje Rachmaninova a vyslechl jsem ji na balkoně. Zatímco jsem během první půlky koncertu psychologicky přivykl akustickému prostředí natolik, že jsem si podvědomě dokázal představit prostor, byl jsem v Symfonických tancích op. 45 obdařen volností auditoria v němž přišel bohatý dar Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Podivuhodně procítěná nálada ruské, košatě melodické hudby vycházela z autenticky vyhrané lyriky, kterou při soustředěné pozornosti orchestru tvořil zkušený dirigent Urs Schneider v klidném postoji majestátnými a širokými pohyby paží. Hudba, přesvědčivě dynamicky a tempově vystavěná a proměnlivá, byla obdařena mnohými ústrojně ztvárněnými sóly (třebaže měl aglický roh poněkud vlhký tón), úchvatnou žesťovou harmonií, pěkným frázováním, vitalitou a stupňovaným napětím. Dospíval tak k expresivitě a bylo až s podivem, že limitovaný prostor sálu Domu umění bez zakolísání unesl nádherně velké forte orchestru. V tomto smyslu byla výše zmíněná interiérová stavební úprava spíše citlivá.

 

zpět