Filharmonie Bohuslava Martinů

Vladimír Čech

MF dnes, 8.2.2010

Koncert 4.2.2010, Dům umění Zlín

Sólista: Václav Hudeček, housle

Dirigent: Misha Katz, Francie

 

Filharmonie podala špičkový výkon
Když se ve čtvrtek na zahájení čtvrtého abonentního koncertu řady A zlínských filharmoniků ozvaly první tóny Smetanovy Vltavy, v sále Domu umění to velejemně zašumělo. Z Rostova na Donu pocházející dirigent Misha Katz, který v současné době žije ve Francii, začal rukama a především prsty kreslit stékání praménků tak umně, tak doslova choreograficky osobitě, že se mnozí posluchači začali usmívat. Katzův pohybový projev během celého večera zůstal naprosto unikátní: on všechna díla doslova protančil, "prohoupal" se jimi. A protože pohrdl obligátním dirigentským stupínkem, mohl si dovolit i výpady do orchestru k nejbližším hráčům (Vltavu dirigoval zpaměti), až jste měli pocit, že na ně přepadne nebo je bude atakovat. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že se Katz v takto nakreslené řece pokouší i plavat.
Koncert se odvíjel v tematickém záhlaví Hudba slavných romantiků a program kromě vstupní Vltavy nabízel Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a moll op.53 a po přestávce pak Čajkovského Pátou (Symfonii č.5 e moll op.64). Vesměs tedy díla velmi populární a často hraná.
Základním rysem Katzova dirigentského projevu a muzikantského cítění je – kromě naprosto ojedinělé fyzické exhibice – sklon k pomalým a majestátně velebným tempům. Zatímco Čajkovského v podstatě velmi melancholické symfonii takováto vláčnost vyhovovala, souzněla s ní, ba nejednou ji i umocňovala, Vltava, která je založena na sledu krátkých k sobě kontrastních úseků, vyzněla monotónněji. Postrádali jsme zřetelnější zvýraznění dramatických vrcholů a samozřejmě nejednou i brysknější tok řeky.
Sólistou Dvořákova houslového koncertu byl letos osmapadesátiletý Václav Hudeček, jehož někdejší renomé zázračného mladíka přerostlo do aury legendy. Hudeček stále přitahuje – samozřejmě především proto, že je ve formě, že jeho hra má šťávu. Dvořákův koncert zahrál s espritem, technicky dokonale a s výrazovou bohatostí přesně takovou, jakou jste očekávali. Nějakých překvapení se však posluchač nedočkal. Citlivé ucho zaznamenalo, že se Hudečkovi tu a tam ve vhodném okamžiku přece jen podařilo na tempu přidat, aniž by v partituře došlo k trhlinám. Za upřímné ovace se pak houslista odvděčil přídavkem, zahrál jedno paganiniovské capriccio.
Dirigent se zdál být před kolapsem
Vrcholem večera, který se vzhledem k volbě náhlejších temp protáhl na bezmála dvě a půl hodiny, se stalo provedení Čajkovského symfonie (Katz ji dirigoval rovněž zpaměti). Partitura se rozezvučela s elegickou vroucností a snad až opojném symfonickém tahu. V tomto ohledu doslova hladila především jímavá pomalá druhá věta.
Ale oslovil i samotný závěr díla, škoda jen, že se Misha Katz nedržel na uzdě a stimuloval své svěřence slovními pobídkami až neartikulovatelnými. Po odeznění posledního akordu zdál se být dirigent doslova před kolapsem a mimo sebe. Posluchači právem hloubali, zdali je Misha Katz skutečně tak senzitivní a nechá se tak snadno vyvést z míry silou výpovědi krásné hudby, nebo to na publikum pouze hraje a servíruje mu zabírající porcičku teatrálnosti. Bez ohledu na celé toto malé divadélko podala Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín jeden ze svých špičkových výkonů poslední doby.
Vladimír Čech
Autor je hudební publicista
 

zpět