Exkluzivní rozhovor s Magdalenou Koženou

Magdalena Kožená poskytla naší filharmonii exkluzivní rozhovor k připravovanému zlínskému koncertu dne 3.10.2018.


Po veleúspěšném Händel-Vivaldi tour a rozšafně swingovém Let´s Misbehave se nyní opět vracíte do Zlína, tentokrát se zajímavým projektem Il giardino dei sospiri. Jak spolupráce s Václavem Luksem a souborem Collegium 1704 vznikala?

S Václavem Luksem a jeho souborem spolupracuji již dlouhodobě a mohu říci, že hudebně jsme si vždy velice dobře rozuměli. Zpravidla to bývá tak, že si projekty nejprve sama vymyslím a následně oslovím umělce, s nimiž bych ráda spolupracovala. V tomto případě to však bylo poněkud jinak. Celá myšlenka, a vlastně i ten název „Zahrada nářků“, totiž vznikla na festivalu v Salzburku, kde původně zamýšleli realizovat takovýto komponovaný program scénicky. Z tohoto projektu nakonec sešlo, nicméně Václavu Luksovi i mně se nápad velmi zalíbil. Shodli jsme se na tom, že i bez scénického provedení má určitě smysl tento program provést. A takhle jsme se dostali k tomu, že jej nyní předkládáme v koncertní verzi. Václav Luks je navíc vášnivým vyhledávačem nových hudebních titulů, spolupracuje s muzikology v italských archivech a dal si obrovskou práci v tom, aby nalezl pozapomenuté kantáty, jež se naposledy hrály v době, kdy byly napsány.

 

Společně s Václavem Luksem jste skutečně připravili zcela unikátní komponovaný program, jehož součástí jsou také nedávno znovuobjevené barokní opusy. Interpretace pozapomenutých titulů Vás tedy, předpokládám, naplňuje a těší.

Já jsem vždycky velice ráda zpívala skladby, které jsou spíše méně známé. Baví mě totiž představovat posluchačům něco, co ještě neslyšeli, obzvlášť pokud se jedná o tak kvalitní hudbu, jakou je například Arianna abbandonata Benedetta Marcella. To je, myslím si, mimořádně povedené a nesmírně zajímavé dílo. Doposud jsme v rámci turné „Il giardino dei sospiri“ realizovali čtyři koncerty a mohu prozradit, že právě Marcellova kantáta publikum pokaždé velice silně zaujala.

 

Je o Vás známo, že Vám vyhovuje prostor pro jistou míru kreativity, který barokní hudba nezřídka poskytuje. Je ona možnost interpretační svobody tím hlavním důvodem, proč Vás baroko tolik fascinuje?

Zcela určitě je to jedna z hlavních věcí, které mě na tom moc baví. Ačkoli existuje spousta dochovaných materiálů a knih, dodnes spolehlivě nevíme, jak barokní hudbu přesně rekonstruovat. V dnešní době se navíc barokní hudba provádí mnohem uvolněněji než třeba před dvaceti lety, kdy se opravdu bazírovalo na jejím přesném znění, na přesné interpretaci. Dnes už se však do ní vnáší mnohem více volnosti a myslím, že takový prostor tam i byl. A kromě této volnosti a třeba i možnosti, že si člověk napíše své vlastní ozdoby, mě na tom baví i to prostředí. Když totiž člověk jede na turné s touto hudbou, tak je to trošku jiné, než když například spolupracuje se symfonickým orchestrem. Odpadá tu taková ta tíha důležitosti. Barokní hudba se dříve hrávala na šlechtických dvorech, lidé u ní například stolovali, a nemuseli proto zrovna každý recitativ pozorně poslouchat. Interpret pak má pocit, že může být člověkem a že může třeba udělat i chybu. Chyba totiž může být jistým elementem k improvizaci, díky čemuž má hudba takový odlehčující charakter.

 

Zlínský koncert je součástí Vašeho podzimního turné po České republice, Německu a Slovensku. Spatřujete zásadní rozdíly v tom, jakým způsobem hudbu vnímá české publikum a jakým například to německé?

Hudba je mezinárodní jazyk a nějaké výrazné rozdíly v tomto směru nepozoruji. Je pravdou, že existují publika, která jsou zvyklejší více vyjadřovat své emoce. A například v severských zemích nebo třeba v Japonsku jsou naopak lidé neuvěřitelně pozorní a neprojevují navenek tak okatě své dojmy z koncertu. Není to však o tom, že když lidé křičí víc „bravo“, člověk má pocit, že odvedl lepší výkon. Je to určitě příjemné, ale pro mě se nejedná o ten nejdůležitější element. To se lépe pozná v energii, která při koncertu panuje a také v tom, jak aktivně se posluchači účastní toho, co jim člověk nabízí. To je velice citelná věc. Mám ráda publikum, které se dokáže koncentrovat a které se mi podaří nějakým způsobem vtáhnout do příběhu, který jim chci sdělit.

Pokud mám srovnat české a německé publikum, tak v tomto směru opravdu žádný zásadní rozdíl nevidím. Na druhou stranu na českých pódiích si přeci jen připadám možná nejvíce vítána, a i odezva publika bývá vždy velice osobní. Není to tedy jen o té hudbě samotné. Cítím, že když jsem v Čechách, lidé si toho váží a mají radost.

 

Jste pěvkyní světového formátu, vystupujete v nejprestižnějších síních a s těmi nejvýznačnějšími tělesy a umělci. Jaký umělecký prožitek na pódiu považujete ve svém životě za nejsilnější?

 Je obtížné vybrat pouze jediný, nicméně jedním z nejsilnějších zážitků byl poslední koncert sira Charlese Mackerrase v Rudolfinu, na němž jsem zpívala Juliettu Bohuslava Martinů. Návštěvníci koncertu již dopředu věděli, že Mackerras pomalu ukončuje svoji neuvěřitelnou kariéru. V tu chvíli jsem cítila obrovský vděk publika, které chtělo Mackerrasovi poděkovat za to, co pro českou kulturu a českou hudbu za mnoho let udělal. Byl to pro mě velký zážitek a byla jsem poctěna tím, že jsem mohla být součástí této události.

 

Rozhovor s Magdalenou Koženou vedl dramaturg Filharmonie Bohuslava Martinů Tomáš Koutný.

 

Nahoru