11. 4. 2017

Já, Jób!

Český zápas, týdeník Církve československé husitské, 9.4.2017

MARCEL SLADKOWSKI

David Rotter: Já, Job! Hudba David Rotter, libreto a režie Dodo Gombár. Dirigent Vojtěch Spurný, spoluúčinkuje sbor Canticum camerale (sbormistr Jiří Šon). Světová premiéra ve Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín 7. prosince 2016. 


 

Oratorní Job a my na jeho místě

 

Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně uvedla ve světové premiéře oratorium Davida Rottra Já, Job! na libreto Doda Gombára. Zlínské uvedení díla má svou logiku: David Rotter je dlouhodobým spolupracovníkem Doda Gombára, který byl v letech 2006-2009 uměleckým šéfem Městského divadla Zlín. Byla-li jednou z nejpodstatnějších v tomto umělecky šťastném období zlínského divadla Gombárova inscenace Goethova Fausta s Rottrovým výrazným hudebním vkladem, pak lze říci, že Job na ni svým způsobem navazuje. Zejména ovšem tematicky a motivicky: vždyť Hospodinova sázka s Mefistofelem o Fausta je zápletkou starozákonní, jobovskou, a podtitul zmíněné inscenace – Pokušení a vykoupení – by neméně vhodně vystihoval i myšlenkovou linii oratorního Joba.

            Odlišný žánrový útvar jistě žádá jiná umělecká řešení. Platí to zde také o hudbě, byť i tu bychom našli znaky společné s činoherním Faustem, zejména jeho druhým dílem se sólovým zpěvem, sbory a recitací, které sám skladatel charakterizuje jako oratorium. Tak je označen i Job, třebaže výrazný podíl mluveného slova by dovoloval hovořit i o melodramu. Podstatnější je rozsah úkolu (zatímco Faust měl kolem čtvrthodiny, Job přesahuje hodinu) a velký orchestrální aparát, jehož možností Rotter nápaditě využívá z hlediska hudební dramaturgie skladby. Dokladem je třeba postupný posun melodií, jež doprovázejí Jobův zpěv, od vyšších k hlubokým dřevům, nebo rozhovor sólových houslí a violy: první případ symbolicky vyjadřuje hrdinovu cestu na hlubinu poznání, druhý blízkostí obou nástrojů sbližování pozic mladého a starého Joba před závěrem skladby. Působivá je též tísnivá zvukomalba smyčců evokující (spolu s drnčivým přednesem hlásky er v podání sboru) fyzickou trýzeň vředů a ran, jimiž byl Job stižen.

            Dramatické povaze předlohy odpovídají též dynamické a rytmické proměny skladby, v níž se zřetelně uplatní sólové nástroje (klavír, harfa, pastýřská trouba) i nástrojové skupiny: vedle bicích to platí hlavně o smyčcích, jež často pulzují v rozsáhlých plochách až ve stylu filmové hudby. Skladba je posluchačsky přívětivá až k hranici efektnosti, což vzbuzuje dílčí námitky: dramatičnost k Jobovi patří, v Gombárově pojetí se však jedná víc o drama komorní, či dokonce intimní.

            V tom přibližuje bouřlivý osud starozákonní postavy současné době, jež otázky víry chápe jako soukromé. Jobův příběh přitom nezužuje na boj víry, neboť ví, že také ohledává smysl lidského utrpení, potažmo smysl života vůbec. V tomto kontextu tak nabízí všeplatnou výpověď, kterou libretista (a zkušený režisér v jedné osobě) ještě posílil rozdělením partu titulní role mezi mladšího pěvce a staršího recitátora: symbolicky je tak vyjádřeno, že onen zápas o smysl vlastní existence je vpravdě celoživotní. Ondřej Ruml interpretuje mladého Joba muzikálově, s poněkud nedbalou výslovností (snad záměr vystihnout hrdinovu počáteční bezstarostnost?), ale s prožitkem, když blahořečí i zoufá. Boleslav Polívka důrazem na přesný smysl každého vyřčeného slova vtiskl postavě starého Joba jistotu muže, jehož víra se v ohni zkoušek zakalila, přesto se zachvívá pochopením pro utrpení svého alter ega. Vedle menších, ale důležitých recitovaných rolí Boha (jako Job je rozdvojena, ale mezi ženu a dítě, symboly mateřské lásky a naděje) a Satana (jeden muž: však síly zla jsou od věků neměnné) je tu ještě němá, bezejmenná postava v podání tanečnice a choreografky Lindy F. Saezové. Pódiový pohyb tohoto někdy slouhovského vykonavatele vyšší moci, jindy človíčka z davu, představuje nejdivadelnější prvek jinak prostého, koncertního aranžmá díla.

            K jeho ohlasu přispělo i pečlivé nastudování dirigenta Vojtěcha Spurného. Občasné nepřesné nástupy sólistů lze pominout, sporné je však ozvučení dobře připraveného (voicebandy) sboru Canticum camerale: byl slyšet zejména skrze reproduktory, v celkovém zvuku tak citelně odděleně od orchestru. Jeho hráči se v závěru připojili ke zpěvu Otčenáše, který nabídl jobovskému tázání křesťanské východisko, jež je ve shodě s kulturním kontextem Evropy, jakkoli s tím její společnost ve svém tápání ráda polemizuje. Diváci a posluchači si tak z oratoria mohli odnést nejen umělecký zážitek, ale i námět k přemýšlení.