Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.

B

12. 9. 2022

ROZHOVOR S ŠÉFDIRIGENTEM FBM ROBERTEM KRUŽÍKEM

ROZHOVOR S ŠÉFDIRIGENTEM FBM ROBERTEM KRUŽÍKEM

Ve svých dvaatřiceti letech patří k nejvýraznějším postavám mladé generace českých dirigentů. Již několik sezon je stálým dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno a rovněž stálým hostujícím dirigentem brněnské filharmonie. Od loňského září působí na pozici šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů, kde v určitém smyslu navazuje na tradici mladých šéfdirigentů, kteří u zlínského orchestru v průběhu jeho historie působili a formovali jeho hudební tvář. Robert Kružík, vystudovaný violoncellista a dirigent, držitel Ceny Jiřího Bělohlávka udělované mladým českým umělcům do třiceti let věku, kteří dosáhli ve svém oboru mimořádných úspěchů a kteří pečují o tradici české hudby doma i v zahraničí.

 

 


Takřka přesně před rokem, 23. září 2021, jste poprvé stanul před orchestrem Filharmonie Bohuslava Martinů jakožto jeho šéfdirigent. Jak byste zhodnotil svůj první rok v této funkci? Co z uplynulé sezony Vám nejvíce utkvělo v paměti?

 

Dá se velmi těžko věřit tomu, že už je to rok. Uplynulá sezóna utekla jako voda a jsme na prahu další. Domnívám se, že byla velmi úspěšná. Pro mě osobně to byla sezóna, ve které jsme se s orchestrem navzájem blíže poznávali a vytvářeli společně mnoho krásných koncertů. A který z nich mi utkvěl nejvíce v paměti, se dá říci velice lehce. Byl to hned ten první, inaugurační. První pocity jsou vždy ty nejsilnější, a tak tomu bylo i v mém případě. S jakým ponořením se do samé podstaty díla jsme společně interpretovali Sukovu ranou symfonii, si dodnes pamatuji v živých barvách.

 

Spolupracoval jste s mnoha symfonickými orchestry, krom již zmíněné Filharmonie Brno například s Českou a Slovenskou filharmonií, PKF–Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Státní filharmonií Košice, Janáčkovou filharmonií Ostrava a celou řadou dalších. Je orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů ve srovnání s ostatními českými symfonickými tělesy v něčem specifický?

 

Specifický je každý orchestr, protože každý orchestr je jedinečný. Co beru jako velkou devízu, je fakt, že můžeme zkoušet v sále, ve kterém hrajeme i koncerty. To není samozřejmost. Když se podíváte na situaci orchestrů v Brně, Ostravě, či koneckonců i pražských orchestrů, jako je PKF nebo SOČR, ti všichni tuto zásadní potřebu bohužel nemají. Zkoušet v jiném prostoru, než ve kterém později provozujete koncerty, je něco otřesného. Proto jsem velmi rád, že my to podstupovat nemusíme. Jedná se totiž o zvuk daného tělesa. Nemůžete vytvářet osobitý zvuk, když jej každý týden přenášíte z prostoru do prostoru. A to je specifikum, se kterým se snažím pracovat. Nic z toho by však nebylo možné, kdyby sám orchestr a každý jednotlivec nechtěl. Ta zaujatost pro věc, o které jsem už dříve mluvil, je právě pro zlínské filharmoniky příznačná. Je to přidaná hodnota, kterou se může naše filharmonie pyšnit.

 

Filharmonie Bohuslava Martinů již jedenáctým rokem sídlí v Kongresovém centru Zlín, které mnozí přiřazují k nejlepším koncertním síním v zemi. Souhlasil byste s tímto tvrzením, anebo byste se spíše přikláněl k některým kritikům, kteří sálu vytýkají jeho údajně až příliš měkkou akustiku, či dokonce určitou sterilitu prostředí?

 

Sterilitu rozhodně nenajdeme. Co je pravda, tak ve velkém obsazení jsou zde určitá úskalí, se kterými se ale umíme vypořádat. Narážím právě na jistou akustickou měkkost a z ní pramenící nevyváženost bicí a dechové složky. Z čeho ale mám vždy radost, je, že když naše koncerty zaznamenáváme, ať už ve spolupráci s Českým rozhlasem či Českou televizí, jsme často zvukaři ze zmiňovaných médií chváleni za zvukovou vyváženost. To ale souvisí právě s faktem, který jsem zmínil v předchozí odpovědi, a to že můžeme pracovat tam, kde později hrajeme koncerty.

 

Do jaké míry se ve Zlíně podílíte na dramaturgii koncertních sezon? Máte možnost navrhnout celou sezonu, nebo jen programy koncertů, které dirigujete?

 

Jsem velmi rád, že společně s dramaturgem Tomášem Koutným mohu vytvářet celou sezónu. To nebývá úplně tak běžné. Beru to jako velkou zodpovědnost, se kterou přistupujeme ke každé následující sezóně a snažíme se tím vytvořit jistý programový oblouk. Samozřejmě ale spolupracujeme na dokreslení jednotlivých koncertů i s našimi hostujícími dirigenty a diskuze jsou velmi žádoucí. Přesto se ale pevně držíme v původně nastavených parametrech, které dají celé sezóně jednolitý ráz.

 

Pokud byste měl neomezené možnosti, jakého interpreta byste rád do Zlína přizval ke spolupráci?

 

Těch jmen je mnoho. Z pianistů by to jistě byla stále neuvěřitelná Martha Argerich, či mladá generace zastoupená Yujou Wang, nebo Lang Langem. Houslisté Joshua Bell, Leonidas Kavakos, nebo violoncellisté Gautier Capucon a Yo-Yo Ma. Co by bylo úžasné, kdybychom mohli našemu zlínskému publiku představit dirigenty Sira Simona Rattla, Paavo Järviho nebo Gustavo Dudamela. To jsou jména, která by bylo skvělé mít ve Zlíně. My však máme v následující sezóně interprety, kteří se kvalitou naprosto bez debat řadí mezi výše jmenované. Ať už je to excelentní Sumi Jo, Lukáš Vondráček či Jakub Hrůša. Člověk si své sny musí plnit, ale nejde vše naráz.

 

Následující otázku sice nemá většina dirigentů příliš v oblibě, přesto ji nelze nepoložit: Jaký skladatel, či hudební směr, je Vám osobně nejbližší?

 

To je samozřejmě obtížná otázka. Je těžké jmenovat jednoho skladatele. To opravdu nelze. V repertoáru nalezneme tolik nádherných a jedinečných děl, že „vypíchnutím“ jednoho bychom znevážili důležitost a krásu jiného. Co mohu prozradit, je jistá letitá radost z intepretace vrcholných romantiků – Gustava Mahlera, Richarda Strausse, ale i klasiků 20. století. Ti jsou mému srdci velmi blízcí. Samozřejmostí jsou čeští skladatelé jako Dvořák, Suk, Smetana, Martinů, Janáček aj. Ale takhle bych mohl pokračovat a vypadalo by to na stať z oboru dějin hudby.

 

Filharmonie Bohuslava Martinů otevírá novou koncertní sezonu podzimním festivalem Harmonia Moraviae. Jakou podobu bude mít jeho letošní 20. edice?

 

Festival bude mít jedno zásadní téma, a to oslavu 700. výročí od první písemné zmínky o městu Zlín. Celý program se tedy ponese v oslavném duchu. Zahájíme jej koncertem s podnázvem Melodie světa filmu, kde poukážeme na propojení osobnosti Jana Antonína Bati a Bohuslava Martinů. Dále koncert s názvem Božská Sumi Jo, kde asi není potřeba představovat tuto úžasnou sopranistku. Koncert Karneval zvířat s odkazem na ZOO Lešná a celý festival uzavře koncert bývalého šéfdirigenta Jakuba Hrůši. Snažili jsme se tedy v rámci oslav vyzdvihnout významné instituce úzce spjaté se Zlínem jsou filmové ateliéry či ZOO a také osobnosti, které buď z tohoto krásného kraje pocházejí, či s ním a potažmo se Zlínem byli propojení.

 

Úvodní koncert festivalu nabídne pod Vaším vedením kompozice Bohuslava Martinů, George Gershwina a Leonarda Bernsteina. Proč právě tento výběr?

 

Jak jsem již zmínil, každý koncert festivalu má určitý podtitul. Úvodní koncert má název Melodie světa filmu. Tím vzdáváme hold významnému filmovému festivalu, který se zde ve Zlíně odehrává již 62. sezónu, a je tedy mladším sourozencem naší filharmonie. Na programu zazní ojedinělé dílo Střevíček, které napsal Bohuslav Martinů pro reklamu na model Baťových nejnovějších bot. Skladbu zahrajeme i s onou reklamou, která bude během naší interpretace promítána. Poté společně s Karlem Košárkem, jakožto významnou osobností zlínského kraje a výborným pianistou, zahrajeme Gershwinovu Rapsodii v modrém. A druhá půle pak bude patřit Symfonickým tancům z West Side Story Leonarda Bernsteina.

 

4. října bude mít zlínské publikum možnost poprvé na vlastní oči spatřit Roberta Kružíka v roli interpreta – violoncellisty. Jak náročná je pomyslná transformace dirigenta do pozice instrumentalisty?

 

Transformací bych to asi nenazýval. Bude se jednat opět o stejného Roberta Kružíka, jen ne s taktovkou a zády k divákům, ale s violoncellem a s pohledem do publika. Pro mě je v posledních letech vracení se k nástroji určitým relaxem. Je to bez nadsázky vracení se „ke kořenům“, protože violoncello bylo hned po pianu mým prvním a hlavním oborem na konzervatoři a vysoké škole, kde jsem se mu vedle studia dirigování plně věnoval. Na náš společný koncert s Barborou Valečkovou a Stanislavem Boguniou se velmi těším. Právě v tomto složení jsme totiž společně zápolili na půdě pražské HAMU. Je tomu už řada let, a přesto k sobě máme stejně blízko.

 

Jak jste již v jedné z předchozích odpovědí naznačil, město Zlín v letošním roce slaví výročí 700 let od první písemné zmínky. Pocházíte z Brna, žijete v Brně, přesto... Jak vnímáte dnešní Zlín a co byste mu popřál do další sedmistovky?

 

Zlín je město, které zaujme svou moderností a živostí. Je to jistě způsobeno velkou měrou počtem mladých lidí, kteří zde studují a žijí. Můj první dojem byl, že Zlín je mladistvé město s krásnou a jedinečnou architekturou a skvělou filharmonií. Ta „mladost“ města je jistě ukazatelem, že ani 700. narozeniny jsou pouze číslo. Proto přeji Zlínu do další sedmistovky, aby si tuto vitalitu udrželo a aby bylo nadále synonymem moderního a pulzujícího města.