Čt, 1. 10. 2026, 19.00 hodin

A1 Haroldova pouť

Místo konání: Kongresové centrum Zlín  |  Pořadatel: Filharmonie Bohuslava Martinů, o.p.s.  | 

O prvním říjnovém dni uvede Filharmo­nie Bohuslava Martinů program, v němž se přirozeně propojují obrazy přírody s duchovním rozměrem hudby. Vedle šéfdirigenta Roberta Kružíka se na pódiu představí kvarteto předních českých pěvců, brněnský Český filharmonický sbor a violistka Kristina Fialová. Ta je dlouhodobě oceňována odbornou kritikou především pro technickou jistotu, výrazovou koncentraci a mimořádně kultivovaný tónový projev, který dává vyniknout hloubce jejího nástroje.

Pořad zahájí Harold v Itálii Hectora Berlioze, symfonie se sólovou violou a s pozoruhodnou genezí. Na začátku roku 1834 si slavný virtuos Niccolò Paganini objednal u Berlioze nové dílo, kterým by zhodnotil vzácnou violu Antonia Stradivariho ve svém vlastnictví. Berlioz, okouzlený melancholickým zvukem ná­stroje, se navzdory Paganiniho představě nevydal cestou prvoplánově virtuózního koncertu. Vytvořil totiž programní symfo­nii, v níž viola nevystupuje jako dominantní sólista, ale spíše jako komentující hlas volně se pohybující nad orchestrální strukturou. Tato koncepce Paganiniho natolik zklamala, že se ani nezúčastnil premiérového provedení díla. Později však svého odmítání litoval.

Inspirací k dílu se Berliozovi stala Byro­nova básnická epopej Childe Haroldova pouť. Ve skladatelově pojetí zosobňuje viola postavu osamělého poutníka, který prochází proměnlivými krajinami i situacemi. Jednotlivé věty evokují scény horské melancholie, setkání s poutníky, večerní serenádu či dramatický obraz loupežníků. Přestože nejde o doslovné hudební vyprávění, bývá Haroldova postava mnohdy chápána jako Berliozovo osobní alter ego pozorující svět s odstu­pem a vnitřní citlivostí.

Motiv duchovního usebrání, přítomný v rozjímavých pasážích Berliozova opu-su, vytváří přirozený přechod k Mši č. 5 As dur Franze Schuberta. Autor ji kom­ponoval v letech 1819-1822 a ve výsledné podobě ji lze přiřadit k jeho nejambicióznějším duchovním dílům. V korespon­denci Schubert zmiňoval, že uvažoval o věnování mše císařskému dvoru, což svědčí o mimořádné váze, kterou této kompozici přikládal. K partituře se vrátil ještě v roce 1826, aby provedl revize do­kládající jeho snahu o dosažení nejvyšší umělecké úrovně. Ačkoliv Schubertovi tato ambiciózní skladba nepomohla k získání vytouženého místa u císařského dvora, vytvořil dílo trvalé hodnoty. Mše mistrně spojuje tradici vídeňské chrámové hudby s hlubokým osobním lyrismem a bohatou melodikou; sklada­telův cit pro latinský text a schopnost vtisknout duchovnímu obsahu lidský rozměr pak činí z této mše jeden z vrcholů jeho sakrální tvorby, který dodnes oslovuje posluchače svou čistotou a vnitřní silou.