23. 10. 2014
Zlínská filharmonie nastudovala Slukovo dílo precizně
Koncert Filharmonie Bohuslava Martinů ve čtvrtek 16. 10. nazvaný Pocta Luboši Slukovi byl významným příspěvkem k současné hudbě. Vedle klasických děl Antonína Dvořáka a Ludwiga van Beethovena zazněly v Kongresovém centru Zlín Kladské písně a balady jednoho z nejlepších žijících skladatelů současnosti – Luboše Sluky.
Bývalo v minulosti dobrým zvykem, že nejlepší čeští skladatelé si pro inspiraci nemuseli chodit daleko za hranice. Dvořákovi postačila moravská lidová poezie k napsání Moravských dvojzpěvů, Bedřich Smetana stylizoval lidovou melodiku do klavírních Českých tanců. Janáček své Lašské tance oděl do orchestrálního kabátu. Vítězslav Novák našel svou hudební invenci na Slovácku a tak bychom mohli pokračovat až do současnosti.
Učiníme – li to, objeví se před námi postava dědečka jako z pohádky. Je malé, avšak statné postavy. Vousy a silné obroučky brýlí mu dávají dobromyslný a laskavý vzhled. Tím pánem je šestaosmdesátiletý Luboš Sluka. Skladatel, jehož tvorba uchovává nejlepší hodnoty české hudby. Je charakteristická snadno zapamatovatelnou melodikou, působivou harmonií a metrorytmickou vynalézavostí.
Luboši Slukovi se dostalo v programu koncertu opravdu vybrané společnosti. Byli jí Antonín Dvořák a Ludwig van Beethoven. Filharmonie Bohuslava Martinů vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Stanislava Vavřínka. V úvodu koncertu zazněly Dvořákovy Symfonické variace op. 78. Vavřínek „svým“ hudebníkům dobře rozumí a oni jej také respektují a poslouchají. Často se totiž neslyší tak precizní a oduševnělé nastudování tohoto vzácného díla.
Kladské písně a balady Luboše Sluky zazněly v interpretaci barytonisty Pavola Remenára. Sólista se díla zhostil s opravdovou empatií a hlubokou emocionalitou. Dokonale si vyhrál s nelehkou výslovností, jeho měkký hlasový fond byl ideální volbou. Kladské písně a balady napsal Luboš Sluka v roce 1985 pro střední hlas a klavír. Současná instrumentace vznikla díky dirigentovi Tomáši Netopilovi, který mistra oslovil. Sluka písním vetknul širokou fakturu s melodickou samostatností dechových nástrojů, smyčcové nástroje povětšinou podporovaly melodii. Instrumentace všech šesti písní byla stylově jednotná, ale nepůsobila stereotypně, naopak, tendence k monotematické hudební atmosféře byla velmi sugestivní. Lyrická vroucnost, s jakou Sluka ústní lidovou slovesnost kladského regionu zhudebnil, je jedním z příkladů vědomého tvůrčího projevu, který je posvěcen hlubokým vzděláním, zkušenostmi a osobitou moudrostí.
Také Beethovenova 2. symfonie D – dur op. 36 byla zlínskými filharmoniky provedena vynikajícím způsobem. Zařazení Slukových písní do pomyslného centra programu považuji za mimořádně šťastné. Bývá nepochopitelným zvykem dávat soudobou hudbu jako první skladbu koncertů, jako by byla něčím opovrženíhodným. Tvorba Luboše Sluky tento mýtus ve čtvrtek rozhodným způsobem vyvrátila.